10. kapitola - Šok

11. kapitola:

Probudila jsem se do slunečného rána, líně jsem se protáhla a nadechla se. Tohle nebyl můj pokoj! Můj krásně voní po šeříku, tohle byla jiná vůně. Posadila jsem se na posteli, podrbala jsem se na hlavě a přemýšlela o včerejšku. A pak... Sáhla jsem si na hruď a pocítila jsem jemnou látku, následně knoflíky, srdce se mi rozbušilo a pak jsem si uvědomila, co všechno se včera odehrálo. Nejdříve se mi ztratila Sam a pak jsem se seznámila s Michaelem, jeho ženou a dětmi. Opět jsem se po hedvábném povlečení svezla do postele a bezmocně rozhodila rukama. Do něčeho jsem narazila. Zamračila jsem se. Přetočila se na bok a rukou pomalu jela po dece, dokud jsem nenarazila na něco tvrdého a teplého. Opětrně jsem nezdvihla ruku a pátrala, po tom, co to je.

„Dobré ráno, Ashlyn,“ uslyšela jsem.

„Ááááááá!“ zakřičela jsem. Strašlivě jsem se lekla.

„Ahoj, Ashlyn,“ ozvalo se opět vedle mě, tentokrát z druhé strany.

Ani nevím jak se mi to povedlo, ale doslova jsem vyletěla z postele. Ocitla jsem se na zemi a pokojem se rozléhal dětský smích. Seděla jsem na Michaelovi pantofli, kterou mi včera půjčil.

Sebrala jsem jí a hodila ji na postel.

„Au.“

„Já přísahám, že budete má smrt!“ zajíkla jsem se. Ještě pár minut jsem seděla na zemi a rozdýchávala to ranní překvapení.

„Omlouváme se,“ řekli nastejno a chytili mě za ruku. Pomohli mi zpět na postel, posadila jsem se a oni mě přikryli.

„Že to na nás neřekneš tatínkovi?“ uslyšela jsem Prince. Usmála jsem se.

„Zlobil by se?“

„Ano, tatínek říkal, že tě nemáme zlobit,“ odpověděla mi Paris.

„Ale vždyť nezlobíte,“ nastavila jsem ruce a oni mě za ně chytily.

„No, ale vždyť jsi říkala, že budeme tvoje smrt,“ divil se Princ. A tak jsem si uvědomila svou chybu.

„Jen jste mě vylekali. Omlouvám se, nechtěla jsem tak vyjet.“

Zamračila jsem se. „Co tu vůbec děláte?“

„V noci šel jsem na záchod, slyšel jsem křik. Dostal jsem strach a tak jsem běžel vzbudit Paris. Běželi jsme do tvého pokoje, ležela jsi v posteli a zdál se ti nějaký ošklivý sen. Zkoušeli jsme tě vzbudit, ale nešlo to,“ vyprávěl. Vůbec jsem si to nepamatovala. Nevím, co se mi zdálo. Jen málodky se mi stane, že si pamatuji nějaký sen.

„A dál?“ domáhala jsem se. „No..,“ začala Paris.

„Co?“

„Když jsme tě nemohli vzbudit, tak jsme si lehli vedle tebe a usnuli jsme. Vadí ti to?“ ptala se nejistě. Ah, jak moc mi připomínala jejího tatínka, oni oba.

Dělala jsem, že chvilku přemýšlím. Zahryzla jsem se do spodního rtu a nechala je čekat. Čím dál více mi drtili ruku.

„Samozřejmě, že mi to nevadí,“ usmála jsem se na ně. Bylo neuvěřitelné, jak rychle mi přirostli k srdci.

„Mám tě ráda,“ objala mě Paris.

„Já jí mám rád víc!“ řekl Princ a skočil mi kolem krku. Pustil mou ruku. Natočil mou tvář na stranu a dal mi pusinku na tvář.

„To teda ne!“ začala se hádat Paris.

„Ale jo!“

„To teda ne!“

„Ale...“

„No tak, nehádejte se!“ klidnila jsem je.

***(Michael)***

„Dobré ráno, miláčku,“ přitulil jsem se k Lise. Rozespale se rozesmála a zavrněla. Políbil jsem ji za ucho.

„Omlouvám se, že jsem přijela tak pozdě.“

„Nemáš se za co omlouvat, hlavně, že už jsi tu,“ pohladil jsem ji po vlasech. Otočila se na mě a darovala mi ten krásný úsměv.

„Jak jste to tady zvládli?“ dala mi vlasy za ucho. Pohladila mě po tváři a já se usmál.

„Výborně. Paris s Princem se nám zamilovali do Ashlyn,“ informoval jsem ji.

„Tak to se nedivím,“ zasmála se.

Vykroutila se z mé náruče a vstala z postele. Zamračil jsem se.

„No tak, nemrač se. Sám dobře víš, že za chvilku tu máme naše zlatíčka,“ zasmála se a hodila po mně polštář.

„No počkej!“ řekl jsem a jako raketová střela vystřelil z postele. Do ruky čapl polštář a ona také.

Přiběhl jsem k ní mlátili jsme se hlava nehlava. Lisa se napřáhla a polštářem se zahákla o skříň. Smál jsem se jí a ona se ho snažila vypáčit. Krokem šelmy jsem šel k ní.

„Nedívej se tak na mě!“ zavřískla a ještě více se snažila vypáčit ten polštář.

„Opovaž..“ nestihla to doříct a já na ni skočil. Ztratila rovnováhu a oba jsme padali na zem.

Když se vzpamatovala, tak se na mě začala příšerně mračit a já se rozesmál. Její výraz ještě více zpřísněl.

„No tak, miláčku,“ zkoušel jsem. Ale ona byla jak socha.

„Miláčku? Neříkej, že se na mě zlobíš!“ usmál jsem se. Ale ani to ji neobměkčilo.

Ještě chvilku jsme tak na sobě leželi a jeden na druhého se mračili.

„Nééé, oh, uh, ih.. áááá, né Liso, áááá. Miláčku! Dost! Nééé, uhh,“ křičel jsem na celý dům. Lisa totiž využila mé slabosti a začala mě lechtat. Zkroutil jsem se do klubíčka. Bránil jsem se, ale ona byla vždy rychlejší.

„Lásko!“ napomínal jsem jí. Moc dobře věděla, jak jsem lechtivý! Snažil jsem se vstát, ale ona mě dostala na lopatky a stále mě lechtala.

„Liso, miláčku prosíííím,“ prosil jsem, ale na ni to neplatilo. „Už to nikdy n-ne-neuděláááám!“

„Beru tě za slovo, ale pamatuj si. Uděláš to ještě jednou a budu tě lechtat, tak že se z toho počůráš!“ Pohrozila mi prstem. Horlivě jsem přikývl. Myslel jsem si, že ze mě sleze, ale ona se na mě celým tělem položila a vpíjela se mi do očí. Znal jsem tenhle pohled. Milovala mě a já zase jí. Neumím si vedle sebe představit nějakou jinou ženu.

Její tvář se přibližovala k té mé. Její pohled sklouzl na mé rty. Usmál jsem se a srdce se mi rozbušilo. Byly jsme spolu tak dlouho a já ji miluji stejně, jako první den, kdy jsem si to uvědomil.

Už jsem to nevydržel. Potřeboval jsem jí cítit. Přitáhl jsem si její tvář a své rty přitiskl na ty její. Ještě více se ke mně přitiskla a já polibek prohloubil.

Když nám docházel dech, tak se ode mě odtrhnula a lehla si vedle mě. Prudce jsme lapali po dechu.

„Miluji tě,“ řekla mi.

„Já tě miluji víc.“

Lisa se rozesmála. „Ty s tím nepřestaneš?“

Zatvářil jsem se jako nevinnost sama. „A s tímhle taky ne?“

„S čím?“ smál jsem se.

„Koukáš na mě, jakobych ti přejela kočku,“ plácla mě do břicha a zvedla se.

„Kde je Bubbles?“ vyskočil jsem na nohy.

„Hahaha!“ vyplázla na mě jazyk a šla do koupelny.

***

„Nepřijde ti divné, že za námi ještě nepřišli?“ Vtrhla Lisa do koupelny, když jsem se převlékal. Rychle jsem popadl ručník a schoval se za něj.

„To mi chceš říct, že i po takové době se přede mnou stydíš?“ zasmála se.

Zakřenil jsem se na ní. Já za to prostě nemůžu.

„Smiř se s tím, že zkrátka nikdy nebudu lítat po domě nahý!“ vyplázl jsem na ni jazyk.

„Fakt ne?“ udělala na mě psí oči. Zuřivě jsem zakroutil hlavou.

„Ani na to nemysli“ napomenul jsem ji, když jsem viděl ten její výraz.

Určitě vymýšlela, jak by to udělala. Budu si teď muset dávat větší pozor na své oblečení. Alespoň do té doby, než ji to přejde.

Konečně jsem se dooblékl a my se ruku v ruce vydali hledat ty naše ratolesti. Protože to bylo opravdu divné. Nikdy se nám nestalo, že bychom měli tak klidné ráno.

***

Doufám, že se Vám kapitola líbila.