Seznamte se s draace!

Ahojky, takže jak  se dnes máš?

Sluníčkově. Děkuji za optání.

Není zač, co je důvodem Tvé nálady?

Právě, že to sluníčko. Letos ho bylo fakt málo.

Lekla jsi se, když jsi četla zprávu s žádostí o rozhovor?

Nelekla. (usmívá se) Viděla jsem, že to je hromadná zpráva, a protože vím, jakou práci tahle iniciativa dá, tak bylo jasné, že to musím podpořit

Z našeho předešlého rozhovoru vyplnulo, že máš ráda koně a tak se ptám. Je větší láska ke koňům nebo k MJ?

To je stejné jako zeptat se matky dvou dětí, které z nich má radši. Neodpoví, protože na tohle odpovědět nejde.  Faktem ale je, že obojí na plný úvazek dělat nešlo. Když jsem si koupila prvního koně, definitivně jsem tím zazdila výjezdy za MJ, finančně se obojí utáhnout nedalo.

To věřím. A víš, že jsi první fanynka se kterou dělám rozhovor a ona jezdila za MJ? Kde jsi za ním všude byla?

Pouze v okolních státech, jakožto student jsem si dál než za naše hranice dovolit jet nemohla. Nejvíc v Německu, zpětně nechápu, jak jsem to mohla vydržet: spát po nádražích, jíst suchý chleba a pít vodu natočenou do flašek v McDonalds

A vlastně i před hotelem jsme nejednou spali. Tedy pokud nás ochranka nevyhostila, ale pravdou je, že Michael se nás zastával,  a když bylo fakt hnusně, posílal nám dolů dárky, teplý čaj nebo kartonové krabice, abychom neleželi na holé dlažbě. Akorát když mu nebylo dobře, tak posílal Tedíka, se vzkazem "jsem nemocný". Protože hluční jeho fanoušci opravdu být uměli.

Tedíka, to je krásné. Michal byl vážně zlatý. Ale myslím si, že i přese tohle všechno hladovení a spaní venku, by jsi to nevymněnila? A máš nějaký silný okamžik s MJ, který jsi prožila?

Mm, vyměnit zážitky? Nevymněnila bych je, člověk byl rád za každé málo, které bylo k mání.

Nejsilnější moment? No, asi byly dva. První v noci, asi to byla zrovna Praha... po úvodním koncertu History tour.

Michael poslal děti spát, ale on sám nejspíš nespal, svítil celou noc. A nám byla strašná zima, tak jsme běhaly kolem hotelu a blbnuly jsme. Na druhé straně hotelu, tedy na té, kde nebyli fans, jsme si mezi sloupy hrály na letadla a pak si Kitty všimla, že nás zhora sledují tři postavy...

A jak jsme tam zaměřily pohledem, jedna couvla - naše blbost, že jsme začaly hlučet. (usmívá se)  Ale zamával nám.

Podruhé to bylo čekání... měli jsme dobré místo u zátaras, ale strašná zima a Michaelovi to tentokrát opravdu trvalo, než vylezl.  Měla jsem s sebou naši Kroniku, nás fanoušků z našeho města, psanou pár let, snad od roku 1993. Byla barevná, polepená, tehdy se ještě hojně psalo ručně, a já tam chtěla mít MJ podpis.  Michael byl zachumlaný v kabátě až po uši, měl brýle i roušku, ale tu Kroniku viděl a chtěl ji. No a problém, protože já chtěla podpis, zatímco on chtěl Kroniku!

Takže poslal Wayna... jenomže Wayne byl mega korunovaný píp, co se týče fanynek. A ten prostě pochopení neměl... snaha vysvětlit mu situaci nulová, a mně bylo jasné, že tu Kroniku pak už neuvidím, takže jsem mu ji nedala, radši.  A to jsem cítila, jak mě MJ rentgenuje pohledem... a zřejmě došel k názoru, že jsem nejlakotnější fanynka všech dob.  Waynea to ale nebavilo... zazdil to.

Jo, nejlakotnější! Tak nakonec žádný podpis?

Žádný podpis.  Ale bylo to vtipné, jak jsme se navzájem propichovali očima: MJ-Wayne-já.  Na podpisy jsem kliku neměla... když už letěly z okna, pochytaly to zásadně kamarádky.

Normálně bych Ti řekla, že jsi chudáček, ale neřeknu! Strašně Ti to závidím. A eh, kdyby MJ přišel blíž, nebo si tě nechal zavolat, udělal na tebe ten štěněcí kukuč. Dala by jsi mu ji?

Asi bych se hádala... že chci podpis  On ani nebyl daleko... sotva dva metry... podle mě zrovna vstal, spěchal a asi nechtěl, abychom si všimli, že je rozcuchaný a tak. Byl zakuklený stejně důkladně jako muslimské manželky.

Takže jak zní verdikt?

Ne!

No, já bych asi ten nápor jeho očí nevydržela a byla bych mu schopná dát i ponožky, ale za ty by asi nebyl rád.

Kdybys něco vytvářela tolik let a byl to opravdu unikát, věř tomu, že bys to nedala.

MJ byl unikát sám o sobě. Tak nevím. Těžko říci. Takže bychom se tady mohli dohadovat, kdo je více lakomější. Ty vs. MJ?

Asi já.

Jak neseš jeho odchod?

Špatně.  Často se mi zdávají sny, kde si uvědomuji, že už není.  Jsou to momenty, kdy se někam chystáme vyjet, nebo se někde čeká, nebo se těšíme, a pak si to člověk uvědomí, že už nikdy nic nebude.  A to i přes fakt, že ty poslední roky fanouškovství byly ryze o tom, že jsem poslouchala jeho hudbu (byť nepravidelně), občas koncerty na DVD, a sledovala jsem na netu, co zrovna dělá.  S Krajní jsme řešily, jestli na This is it ano nebo ne. Krajní viděla asi třicet koncertů a také si nebyla jistá, jestli se jí chce do toho kolotoče znovu.  A daly jsme si čas na rozmyšlenou... že uvidíme, jak dopadne premiéra.

25.6. jsem jela na Depešáky, do Prahy, jeden z mých snů zažít song "never let me down again" naživo. Jet se mi nechtělo, nějak nebyla nálada, ale sháněla jsem lístek do předních řad složitě a dala jsem za něj nekřestanské peníze, takže jsem jela.

Koncert byl venku a protože od History jsem na koncertě na stadioně nebyla (pouze v halách), tak mě to strašně nakoplo. Přede mnou byli polští fans depešáků.. takoví ti skalní, milující, ryzí... a to bylo super prostě fanoušci, i když tihle byli DM a pochopila jsem, že chci ještě jednou vidět Man in the mirror živě.   A že seberu krajní a pojedeme ještě jednou to zažít, ten ruch, mumraj, davy, koncert. Protože to jsou neskutečné emoce... nelze popsat.

Dave Gaham zhruba v půli koncertu napodobil MJ - to zajíknutí... a super bylo, že lidi na ten reagovali nejšíleněji,  ale pravda je, že právě při Never let me down again -  MJ umřel, zrovna když já jsem si plánovala, že prostě pojedeme, i kdyby čert na koze rajtoval.

Song, kvůli kterému jsem na Depešáky jela, se vlastně stal pohřbem.  Samozřejmě jsme nic netušili... až tři hodiny po půlnoci přišla první zpráva, že MJ asi umřel, a čtyři hodiny nato přišla SMS z Ruska, že to je pravda. Tu první zprávu jsem nečetla, to jsme zrovna jeli z koncertu... u té druhé jsem kupodivu okamžitě věděla, že to bohužel pravda je. Přitom fám o smrti MJ bylo tolik, od začátku roku.... ale tohle prostě člověk cítil.

Druhý nejhorší šok v souvislosti se smrtí MJ mi paradoxně přivodili fanoušci. Po smrti MJ jsme se my, tedy ti "neaktivní", jakoby zvedli z popela... a když jsem pak četla názory těch "aktivních" fanoušků, že jsme se "najednou" zaregistrovali a "najednou" jsme si uvědomili, že ho vlastně máme rádi, a že jsme vlastně podrazáci tím, že jsme nebyli aktivní - tak to mě dostalo.

Debaty na lide.cz, na dalších fórech... to bylo silné kafe.  Místo aby aktivní měli radost, kolik fanoušků je, kolik se jich odkrylo (a že nás není málo), a že do toho spadli další (noví)... Nechápu. Jako kdyby změna priorit byla zradou.

Tohle mě také moc mrzelo. Ale nijak jsem se k tomu nevyjadřovala, přičítala jsem to zármutku ze ztráty MJ.

Michaelův náhlý odchod spustil neskutečnou lavinu, v naší komunitě. Jako kdyby čas neexistoval... najednou mi psali lidi, které jsem neviděla přes deset let (i kdyby jen online), většinou stručných obsahem, kolik mají dětí, kde žijí, čím se živí... a zbytek obsahu byl ryze o MJ, a to jak strašlivě se jich tahle okolnost dotkla.

I já jsem se snažila nakontaktovat co nejvíc lidí... Dýnu jsem naposledy viděla tady u nás, když tady byli se 6 na dovolené, Šestku jsem také viděla naposled někdy v roce 2005, a pak až na premiéře This is it. Krutý paradox, že právě smrt obnovila stará přátelství. A nejvíc nejabsurdněji vtipné bylo, když Šestka těsně před premiérou zahlásil "chápete, že jedeme na tour?"

A pak už jsme si akorát psali, kde a kolikrát jsme byli. A Krajní měla nakonec o jedno kino víc než já, protože šla dvakrát za sebou.

A všichni jsme se bez rozdílu shodli na tom, že bychom sami nikdy dopředu nevěřili, jak hluboce se nás jeho odchod dotkne. Nezávisle na změnách priorit a životě vůbec.  A teď veselé otázky... jestli tedy nějaké máš!

No, nevím jestli veselejších. Ale pár by jich ještě bylo.  Když se podíváš na MJ, co tě zaujme jako první?

Asi oči. Nemám ráda jeho fotky v brýlích.

Když posloucháš jeho písně, co cítíš?

Vzpomínky, většinou pachuť doby, ve které jsem to slyšela poprvé, emoce s tím spojené, anebo prožitek, který jsem pak někdy absolvovala.

Moje srdeční album je Bad, ale paradoxně až po This is it jsem propadla I just can´t stop loving you a dalších příkladů je fakt hodně.

Fanynky se často ztotožňují s nějakou MJ písní, děláš to také?

Jestli to dělám, tak rozhodně ne záměrně.  Sama za sebe si myslím, že to nedělám.

Upřímná. Kdyby jsi měla ještě jednu možnost setkat se s MJ a tentokrát s ním mluvit, co by jsi mu řekla?

Že mu děkuji za všechny emoce, které jsem kdy díky němu prožila, a že nic si nepřeji víc, než aby byl šťastný.

Tak dobře. Poslední otázka. Kdyby jsi měla tři přání, co by to bylo?

The way you make me feel živě na Václaváku.

Za druhé mít nějaké opravdu vypečené foto s MJ, žádný hotel nebo tak něco, pěkně nějakou situaci, kde budou zachycené skutečné výrazy, nikoliv úsměvy do objektivu.

A do třetice... zažít znovu Berlin 97, protože to bylo úplně to nejvíc, nejhustější na emoce, a to i přes fakt, že Berlín tehdy byla nevlídná špinavá rozkopaná hnus díra s ještě hnusnější hotelem a nejhnusnějším nádražím. Moje výjezdy byly hodně o tom, že jsem prostě neměla peníze, takže pokaždé s vědomím, že třeba také uvidím prd, pokud MJ nevystrčí z hotelu nos a na koncert se nedostanu. v Berlíně jsem šla vyprovodit květáky s tím, že počkám někde venku a budu poslouchat.

Hrála už předkapela, asi předposlední song, a Michal na mě zavolal, že tam někdo prodává lístek... levně... prakticky už byl stadion narvaný a lidi už moc neproudili, takže pán se bál, že lístek neprodá. Dostala jsem ho asi za 20DM, normálně stály od 80ti výš a pak to byl útěk jako o život, dostat se honem dopředu.

Měli jsme pásky na ruce, takže do první zóny pod pódium žádný problém, ale mě nechtěli pustit na stojáka, protože lístek byl někam do VIP dozadu na balkon, a tam jsem fakt nechtěla.

Musela jsem gorile zdrhnout,: ale povedlo se... krátce po nás dorazila i Kripliho banda, která pro změnu vymrzla na letišti a byli pěkně nasraní a pak už začal koncert... něco neskutečného... lidé chudáci tam stáli půl dne, zatímco já se dovnitř do druhé řady dostala během deseti minut a tohle byl můj nejvíc emočně našlapaný koncert, z toho mám dodnes husí kůži.

Fanouškové se asi budou hádat, že vůbec, že absolutně nejlepší byl koncert, který se konal asi o dva dny později, v Liepzig. Slavná scéna MJ, brouček a Wayne.

Ale mně se v Liepzig nelíbil zvuk. Faktem je, že MJ byl tutově pod vlivem, určitě si přihnul vína nebo tak něco, protože měl šíleně dlouhé proslovy, neustále se cuili a dělal voloviny. A pro mě to byl docela masakr, když tam volal na Wayna, aby broučka nezabíjel, protože nikdo ani nedýchal... a já jediná nerozuměla, o co jde, protože jsme anglinu ve škole neměli.

Bohužel koncert se konal venku na trávě (proto brouci) a zvukaři to nevychytali, měli to šíleně přebasované a zvuk prostě utíkal, a jak přidali decibely, trhalo to uši. Z Liepzig jsem si přivezla příjemnou vzpomínku na to, že když nás pustili dovnitř, tak jsem si za zátarasem ustlala a usnula jsem, asi na tři hodiny. Svítilo sluníčko, bylo teplo, fanoušci přicházeli, ale nemasakrovali, a už nikdy potom jsem nebyla na koncert tak odpočatá, jak tam. Ale Berlin lepší, bez pochyby Takže tak

Jó, tak to byl brouček.  Konečně jsem v obraze. Tak jo, moc děkuji za krásný, vtipný a emotivní rozhovor. Vážně jsem se pobavila. A přeji ti mnoho úspěchů v závodění.