25. kapitola

Seděli jsme na posteli vedle sebe, zachumlaní do peřin a dívali se na nějakou romantickou komedii – pořádně jsem ani nevěděla o čem je. Jediné, co jsem dokázala vnímat byl Michael a ty trapné situace, kdy při milostných scénách mezi našimi těly probíhalo mravenčení, neklid a vzrušení. Velmi intenzivně jsem cítila ten elektrický náboj a Michael podle toho, jak sebou šil a poposedával si, tak určitě také.

„Ty, Miku?“ zeptala jsem se po hodině na pokraji spánku.

„Mhm...“ podíval se mi do očí a já ihned zapomněla na co jsem se ho vlastně chtěla zeptat. Naše tváře se z ničeho nic začaly přibližovat, ruce se chvěly a naše pohledy sklouzávaly na ústa toho druhého. Pousmála jsem se.

„Jennie...“ zašeptal Michael sotva slyšitelně a lehce mne políbil. Trhla jsem sebou při tom, jak mi srdce udělalo ten radostný kotrmelec, odtrhla jsem od jeho rtů. Michael si uvědomil, co udělal a ihned sklonil hlavu, jeho odhodlanost byla ta tam. „Promiň...“

„Pššt,“ položila jsem mu prst na jeho zkřivená ústa. Skryla jsem si obličej do jeho hrudi a nechala se jím objímat.

„Jennie?“ slyšela jsem jeho zašeptání, ale už jsem nebyla schopna odpovědět. Rty se dotkl mého ucha a já se usmála, u srdce mne zahřálo a z úst mi vyšel slastný vzdech.

„Jennie, Jennie...“ šeptal jemně stále dokola, ale já už se ani nepohnula. Cítila jsem jak mne opatrně položil do postele. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Bylo to zvláštní. Matrace se vedle mne prohnula, on se přitiskl k mým zádům, jeho paže mne objala kolem pasu a já málem mručela blahem ze spaní.

Bylo něco málo kolem čtvrté hodiny ranní, když jsem se probudila. Nemotorně jsem se zavrtěla a trochu se od Michaela odtáhla, který mne jemně tlačil do mého pozadí. Usmála jsem se.

V mysli se mi začala vybavovat vzpomínka na dobu, kdy jsem se jako 12-ti letá holčička zeptala Michaela Jacksona, proč se to mužům po ránu děje?

Bouhžel jsem tenkrát nedostala žádnou konkrétní odpověď. Michael akorát ztuhl na místě, dvakrát poplašeně zamrkal, nervózně se zasmál, odkašlal si, podíval se na své viditelně zpocené dlaně a nebyl schopný se na mne vůbec podívat. Stydlín jeden.

„Eh, Jennie, kde jsi to slyšela?“ Klidně jsem se na něj podívala a ještě klidněji tehdy ještě se svou dětskou čistou nevinností odpověděla:

„No, Wayne a George se bavili o tom, že Jane vadí, když se k ní přitiskne a dole je tuhý a velký. Wayne mu ještě říkal, že ho za to vyhodila Jane na gauč a George se mu strašně smál...“ zachichotala jsem se.

„Já je zabiju!“ ujelo Michaelovi přiškrceným hlasem a já k němu vzrušeně přicupitala.

„Ale Miku, tobě se to přeci nestává, že?“ Vzpomínka se rozplynula a já měla co dělat abych se nerozesmála nahlas. Nikdy nezapomenu na ten jeho úžasný obličej.

Provokativně jsem se zachichotala a nalepila se více k Michaelovi, zavrněl mi do ucha. Funguje to, zašeptala jsem si sama pro sebe.

„Miku?“ zašeptala jsem ještě stále do tmy a zároveň ho pohladila po ruce, která stále majetnicky spočívala okolo mého pasu.

„Uhm?“ přitáhl si mne blíže k sobě a jeho mužství se mi více zarývalo do zadečku. „Miku?“ zašeptala jsem více zřetelněji.

„Ano? Děje se něco?!“ polekal se, chudinka moje malá, rozespalá, vzrušená!!!

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Bože! Já se strašně lekl. Jistě, ptej se na cokoli, mil... Jennie.“

„Miku, proč se to mužům po ránu děje?“ zavrtěla jsem svým zadečkem, abych mu dala jasně najevo, co mám na mysli. Ten opět ztuhl a přidušeně polkl.

To musím vidět, napadlo mne. Otočila jsem se na něj a i v tom šeru jsem viděla Michaelovi oči, jak byly doširoka rozevřené a jeho ústa stažena do přísné linky. Pohladila jsem ho po tváři a rozesmála se. Michaelovi se nebezpečně blýsklo v očích. Vzpomněl si.

„Jennie!“ Zavrčel varovně, když jsem se opět zavlnila. Zamrkala jsem jako nevinnost sama.

„Co?! Nikdy jsem vlastně nedostala odpověď!“

„Chceš odpověď, Jennie?“

„Ano!“

„Skutečně, Jennie?“

„Miku, na co narážíš?“ Najednou se nazdvihl na loktech a položil své tělo na mé.

„Miku...“ zaskřehotala jsem, zalapala po dechu, když se ke mne více přitiskl svou pánví – tak že jsem cítila jeho pulsující mužství.

„Chtěla si snad odpověď, Jennifer!“ Hlas měl ochraptělý. Byl na tom tedy stejně jako já.

„Víš, každý muž má po většinu noci sny, kdy se mu zdá o nádherných ženách, které jim rozproudí krev v těle a zrychlí tep. A jelikož i muž je jen člověk, tak se k ránu jeho tělo i smysly probouzí, tělo toho vnímá více a zřetelněji a pak se stane TOHLE...“ Ještě více se ke mne přitiskl. „Ne...“

„O jakých ženách sníš ty, Miku?“ Žárlila jsem.

„Nechej mne to doříct, Jennie!“ Pohladil mne po tváři.

„A když má muž vedle sebe ženu, krásnou, sexy, tak vyzývavou, něžnou, „nevinnou“ - tak to jen celou situaci „zlepší“ či „zhorší“, podle toho se k tomu stavíš ty, Jennie.“ Políbil mne na krk.

„Já – Já?“ Byla jsem úplne mimo sebe. Tohle jsem od něj nečekala, byl jiný – zmužněl.

„Ano, ty Jennie...“ Rychlým pohybem mi vyhrnul tričko.

„Miku?“

„Ano?“ Pohladil mé ňadro a já se vypjala proti němu. Dech se mi zrychlil.

„Co chceš dělat?“ Usmál se.

„Ty nevíš?“

„No... mmm … Myslím, že vím – jen si nemyslím, že to chci a jestli bychom teď měli....“ Ačkoliv jsem říkala právě tohle, neměla jsem se k tomu, abych se od něj odtáhla, i když mi dával prostor. Na chvilku se zastavil a když nezaznamenal z mé strany žádnou reakci, tak klidně pokračoval dál.

„No, slíbila jsi mi, že BUDEME mít miminko a já nevím jestli to ti moji kluci šikovní dotáhly do zdárného konce,“ zazubil se provokativně.

„Ha, ha!“ Zasmála jsem se podrážděně a praštila ho. K ničemu se neměl a tak jsem řekla prostě jen: „Fajn!“ Roztáhla jsem ruce i nohy a jen tak ležela. Oči mi slzely, jak jsem zadržovala smích nad jeho výrazem.

Naneštěstí se vzpamatoval příliš brzy. „Hm, tomu říkám výzva!“

Vyhrnul mi tričko ještě výš a pohled mu roztál nad pohledem, který se mu naskytl. Pohladil mne mezi ňadry, sklonil se k mému tělu, své rty k němu přitiskl a stopy, které zanechaly jeho roztřesené dlaně setřel svými horkými vzrušenými polibky. Snažila jsem se nereagovat, ale mé tělo to chtělo jinak. Prudce se vzepjalo, tep se zrychlil – dech se mi zadrhl v krku.

„Copak, Jennie?“ usmál se na mě provokativně. Vítězil. A on to věděl, hajzlík.

Stále jsem se snažila tuhle předem prohranou bitvu vyhrát, odporovat mu, ale bylo to marné, marné, marné...

„No tak, Jennie... Já vím, že po mně toužíš také! Víš jak to vím?“ Zakroutila jsem hlavou.

„A chceš to prozradit?“ Opět jsem zakroutila hlavou.

„Stejně ti to řeknu. Cítím to, víš...“ drze mne cvrknul do nosu.

„Tady,“ sáhl mi mezi nohy a já zalapala po dechu.

„... cítím tu horkost, ty stahy... téměř jakobych cítil – slyšel to volání ´Vstup do mne, vstup do mne! Rychle!´ Tohle slyším, Jennie...“ Uchopil lem mých hedvábných kalhot a trochu je stáhl. Zavřela jsem oči a nahmatala jeho tvář, pohladila jej a mé sebeovládání leželo v prachu....