Našla jsem si podnájem v bezpečné oblasti města a měla jsem prima spolubydlící. Večer, jako ten předchozí jsem se vydala do práce - Niki má spolubydlící mi sehnala místo u sebe v práci . Pracovala jsem jako servírka. V tomhle směru reklama opravdu nelhala, člověk tu opravdu takřka může dělat cokoli, aniž by na to měl vzdělání. Já vystudovala pouze střední školu a to ještě se zaměřením na Ekonomiku. Na vysokou jsem i přes žádost rodičů nešla.
Zdálo se, že to bude večer, jako každý jiný. Jenže deset minut předtím, než jsme měli zavírat, k nám dorazil muž. Velice pohledný muž. Mohlo mu být tak něco kolem třiceti. Všechny číšnice z něj byly paf a samozřejmě, že i já. Měl husté nagelované vlasy a černé oči, vystouplé lícní kosti, dokonalá ústa, rýsující se svaly pod tričkem a už jen na pohled pěkný zadek. Byl přesně tím mužem, o kterém sní ženy i dívky.
Sedl si k baru a my stály v řadě a sledovaly ho. Erik - náš vedoucí, na nás musel houknout, abychom se vůbec daly do pohybu.
Natasha a Barbara šly sklízet stoly a dávat židle nahoru.
Emma mě poslala k němu, udělila mi tu čest, abych mu oznámila, že zavíráme. Nechtěla jsem tam jít a pokoušela jsem se jí přemluvit, ale ona byla neoblomná. Byla jsem stydlivý typ člověka. Červenala jsem se takřka pokaždé, když na mě někdo promluvil. Za tu dobu co jsem byla v Los Angeles se mi má stydlivost podařila trochu zkrotit. Tedy alespoň se zákazníky jsem mohla mluvit, aniž bych koktala. Ale tohle bylo něco jiného - on byl někdo jiný. Měla jsem pocit, že mi nohy najednou zkameněly. Nemohla jsem se donutit, abych opustila svůj úkryt. Určitě pozná, že se mi líbí a to je špatné. Emma do mě strčila a já musela chtě - nechtě jít k tomu panu dokonalému.
„Dobrý večer," pípla jsem a ty černé oči se na mě podívaly. O krok jsem ustoupila.
„Dobrý večer," pozdravil a jeho rty se na mě svádivě usmály. Musela jsem se přichytit baru, aby to se mnou neseklo. Tohle se mi stalo poprvé. Nikdy na mě žádný muž takhle nezapůsobil. Očividně věděl, jak se mnou zamával. Jeho úsměv se ještě více prohloubil. Jeho temně - černé oči ,v nichřž zářily dvě pobavené jiskřičky, pátraly po mém těle. Na moment se zasekly na mém poprsí a pak se naše pohledy opět setkaly.
Uslyšela jsem za sebou uchychtnutí, a tak jsem se otočila. Zamračila jsem se a po šeré místnosti pátrala po tom, kdo je oním rušivým elementem. A pak jsem spatřila smějící se Emmu. Zamračila jsem se na ni a ona se ještě více rozesmála. Lomcovala rukama a mně chvilku trvalo, než jsem přišla na to, co mi chce vlastně říci. Naznačovala mi, abych si zavřela pusu. Okamžitě jsem zčervenala a počítala do tří, než jsem se mohla zpět otočit k hostovi.
!O-omlouvám se.“ Opět jsem koktala! Bylo mi tak trapně.
„Nic se neděje," mrkl na mě a mé srdce se opět rozbušilo. Tenhle chlápek tedy ví jak udělat dojem.
„Eriku ne!" uslyšela jsem z sebou Emmu, a tak jsem se opět otočila. Viděla jsem jak ho drží za rukáv a on se chystá jít za mnou. On žárlí! Je sice pravda, že po mně házel očkem od té doby, co jsem tu nastoupila, ale nikdy se o ničem nezmínil. Byl to takový průměrný chlap. Nikterak krásný, ale ani nebyl ošklivý. Byl opravdu hodný a častokrát mi nadržoval a já toho leckdy zneužívala. Dlouho jsem to neviděla, ale po tom co jsme se pohádaly s holkami mi to došlo. Už jsem pochopila, proč se ke mně chovaly tak hnusně. Mohla jsem mít to, co ony nemohly a já to neviděla. Nikdy mi to nepřišlo divné, nebo jsem si to spíše nepřipouštěla. Po tom, co mi to vytkly, jsem se cítila jako mrcha. Ale ony mě pak vzaly opět mezi sebe a já toho nechala. To se zase nelíbilo Erikovi. Byl pak v práci nerudný.
A teď se úplně rudý blížil ke mně a nikdo ho nezastavil, ani nemohl. Vypadala jako lokomotiva, opravdu už jen stačilo, aby mu šla pára z uší. Už byl u mě a já ustoupila. Nechtěla jsem, aby tu dělal scénu. Odradilo by mu to zákazníky a bylo by to kvůli mně, a to já nechtěla. Byly jsme tu dobrá parta, tak proč to kvůli mně a nějakému dokonalému chlápkovi ničit???
„Eriku," pokoušela jsem se ho uklidnit, ale on po mně jen hodil naštvaný pohled a výhružně zvedl prst. Bylo mi to jasné. Měla jsem držet pusu.
„Pane, právě zavíráme," řekl tvrdším tónem, než to bylo nutné.
„Opravdu?" řekl muž nevzrušeně a podíval se kolem sebe. Vypadalo to, že si vůbec nevšiml jak s ním Erik mluví. On ještě více zrudl a já se dotkla jeho paže. Odstrčil mě.
„Ano, opravdu!" rozkřikl se a já dostala strach, aby se nezačal prát. Nevypadal zrovna, že by měl bůhví jakou sílu a ty svaly rýsující se pod košilí toho muže vypadaly nebezpečně.
„Omlouvám se, opravdu jsem to nevěděl," zvedl ruce v obranném gestu a zvedl se ze židle.
„Hm, to je mi jasné! Jako byste vy chlapi neměli nic na práci, než koketovat s číšnicemi!" řekl kousavě a dost ošklivě se na mě podíval. Nejspíše tím chtěl dát najevo, že se do toho nemám plést a že jsem bez prémií.
„Eriku, co to meleš? Nic neudělal, tak se přestaň chovat jako idiot!" rozkřikla jsem se a za mnou zacinkaly příbory. Nejspíše je upustila Natasha. Nikdy mě neslyšely zvýšit hlas a já sama jsem se divila, kde se to bere!
„Nepleť se do toho ty malá..."
„Co?!" zakřičela jsem. Přistoupila jsem k němu a hleděla mu do očí. Otevřel pusu a z úst mu páchl alkohol. On pil! Ale stejně to neomlouvalo jeho chování.
„Máš padáka!" vyplivl na mě a pak beze slova odešel.
Dívala jsem se za ním s otevřenou pusou, naprosto neschopná slova.
„Mrzí mě to," omluvila jsem se tomu muži a chystala se odejít. Ale jeho velká dlaň mě zastavila. Otočila jsem se na něj.
„Jsem Joshua a není za co se omlouvat. Ty jsi nic neudělala," usmál se na mě. Já přikývla. Nebylo nic co bych na to mohla říci. A nechtěla jsem mlít pusou jen tak do větru, jenom protože se mi líbí.
„Mohu tě pozvat na nějaký drink?" zeptal se, když viděl, že se chystám odejít.
„Obyčejně s nikým koho neznám nikam nechodím, ale dneska bych si ho opravdu dala," usmála jsem se „ ...jen si dojdu pro věci." Přikývl a já odešla do šatny.
Jak jsem očekávala, tak tam na mě čekaly holky.
„Nic neříkejte!" zastavila jsem je dříve, než se na mě stihly sesypat jako vosy na bonbón. Beztak jsem věděla, co mi chtěly. A já teď neměla náladu ani chuť to poslouchat.
„On pil a má doma nějaké problémy," zastávala se ho Natasha.
„Dal mi výpověď, takže je mi to jedno," opáčila jsem. Vyndala jsem si z džínsů klíč od skříňky a otevřela ji. Vzala jsem si černý batůžek a naházela do něj své věci.
„No tak, on se z toho vyspí," zkoušela to Emma. Odfrkla jsem si.
„Ale já ne!" Práskla jsem skřínkou a nechala je všechny za sebou.
Vydala jsem se ještě do Erikovi kanceláře, abych mu dala své klíče. Podíval se po mně zvláštním pohledem a usmál se. Skoro to vypadalo jakoby byl někdo jiný. Také jsem se na něj usmála, ale né jako on na mě, přívětivým úsměvem, ale pěkně kysele. Hodila jsem mu na stůl klíče a chtěla jít po svých.
„Co to děláš?" zeptal se šokovaně a šokovaná byla i jeho tvář.
Nevěřícně jsem se na něj utrhla. „Dal jsi mi výpověď!"
Skoro jsem viděla, jak se nad jeho hlavou rozsvítila žárovka.
„To jsem řekl jen tak!" usmál se a zvedl ruce v obranném gestu.
„A já ti na to jen tak kašlu!" Práskla jsem dveřmi od kanceláře a vydala jsem se k Joshuovi, který na mě čekal opřený o bar.
„Ty jdeš ven s ním?" ozvalo se za mnou. Ani jsem se nemusela otáčet. Přesně jsem věděla, kdo to je.
„Nic ti do toho není!" Zakřičela jsem nazpět.
„Jak myslíš, ale já znám tenhle typ chlapů! Pak mi nechoď brečet! Já tě varoval!" vztekal, ale já ho neposlouchala. Netěšila jsem se na nic jiného, než na to, že odtud konečně vypadnu.
„Můžeme jít?" zeptal se mě Joshua a já jen přikývla. Šla jsem rovnou ke dveřím, nechtěla jsem se otáčet.
„Ještě bych rád znal tvé jméno," ozvalo se za mnou. Najednou byl vedle mě. Plácla jsem se do čela a zpomalila krok.
„Omlouvám se, úplně mi to vypadlo. Nechci, aby sis myslel, že jsem nevychovaná," usmála jsem se a on přikývl.
„Jmenuji se Sarah MacKinleyová." Nabídla jsem mu svou ruku a on ji přijal. Úplně se v ní ta má ztratila.
„Moc mě těší, že mohu poznat tak úchvatnou dívku," uklonil se mi a mně najednou přišel až moc dokonalý. Takovýhle typ mužského se jen tak nevidí. Ti žijí jen v pohádkách s koncem: A žili šťastně až do smrti!
Opět jsem pocítila, jak rudnu a rudnu.
„Děkuji mě také těší," zamumlala jsem. Ani jsem nevěděla jestli mě slyšel. Vzhlédla jsem a viděla jak se vítězoslavně usmívá. Přišlo mi, že je si sebou až moc jistý.
Najednou mě chytl za loket a já se příšerně lekla.
Vylekaně jsem se na něj podívala, ale on se stále usmíval.
„Jsem tady autem," zasmál se a dotkl se špičkou prstu mého nosu. Jako mi to vždy dělal taťka, když mi vysvětloval, co je špatné a co je dobré. Nikdy jsem z jeho obsáhlého výkladu nic nepochopila.
Jen jsem přikyvovala, aby se mě dál na nic neptal. I tentokrát jsem přikývla.
„A kam pojedeme?" zeptala jsem se nadšeně. Měla jsem opravdu chuť na nějaký ten drink.
Chvilku přemýšlel a pak jen řekl: „Nechej se překvapit." Jeho tón byl tak tajemný až mě zamrazilo. Pokoušela jsem se zklidnit své srdce,
Přišli jsme ke stříbrné Audi a on mi otevřel dveře jako pravý džentlmen. Usmála jsem se na něj a on za mnou zavřel. Jakmile zasedl na místo řidiče, tak nastartoval. Ještě předtím, než se rozjel tak s hlasitým cvaknutím se zamkly dveře. Podívala jsem se na něj s otázkou v očích. Ani jsem ji nemusela vyslovit a on hned věděl na co se chci zeptat.
„Omlouvám se, ale bude to tak lepší. Tedy alespoň se budu moci soustředit na cestu. Jednou, když jsem vezl svou neteřink, tak si otevřela dveře a vypadla z auta. Je na vozíku a já si to dodnes vyčítám," vysvětloval a já jsem přikývla. Něco mi na tom nesedělo, ale nechala jsem to plavat. Nechtěla jsem ničit tento večer nějakým rozborem věty.
Jeli jsme v tichosti - jediným zdrojem hluku bylo rádio ze kterého se linul hlas Michaela Jacksona, přesněji jeho duet se Shiedah Garret: I just can´t stop lovin´you. Neměla jsem ho nikterak v lásce nebo jsem spíše jeho existenci nevnímala. Ale každopádně, když jsem narazila na jeho písničku v rádiu, tak jsem nehledala nějakou jinou stanici, ať už to s ním bylo jakkoli, tak jsem musela uznat, že má krásný hlas.
Najednou auto zastavilo a já se podívala z okna. Neviděla jsem nic jiného, než tmu.
„To už jsme tady?" zeptala jsem se.
„Ano."
„Ale já nic nevidím," nazdvihla jsem obočí. On se rozesmál. Ale ne, tak jako jsem ho slyšela se smát. Tohle byl smích, který naháněl akorát tak husí kůži. Něco tu nesedělo.
Srdce jsem měla až v krku. Tohle ne!
Neměla jsem odvahu se podívat do jeho tváře.
„Vy hloupoučké holky. Stačí se na vás jen usmát a člověk ví, že má vyhráno," zasmál se a jeho smích se přibližoval. Ucítila jsem jeho dech na krku a poté i jeho rty. Celé mé tělo ztuhlo a po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Věděla jsem, co přijde a nejhorší na tom byla ta skutečnost, že s tím nemůžu nic dělat. Vlezla jsem mu do pasti. Celé mé tělo se třáslo
„Ale no tak, maličká, když budeš v klidu, tak to možná přežiješ!" olízl mi krk a já se zachvěla.
Otočil si mě k sobě a začal surově líbat. Poslední kousky mé sebezáchovy se vzbouřily a já se začala bránit.
On dělalal jakoby nic. Jen přidal na surovosti a posmíval se.
„Kočičce se zachtělo hrát?" zeptal se slizce a olízl mou tvář.
„Prosím!" prosila jsem a dál se vzpírala. Ale nic neúčinkovalo. Modlila jsem se, aby to už skončilo. Abych se probudila z té noční můry a zjistila, že ležím doma u svých rodičů - v bezpečí.
Jeho zuřivé rty se přesunuly na můj krk a já se zakousla do jeho ucha. Nevím, jaký jsem v tom viděla smysl, ale jedině tak jsem mu mohla, alespoň trochu ublížit. Zakřičel a já ještě více stiskla zuby.
Ucítila jsem v puse jeho krev, ale vydržela jsem. A pak byla tma. Jediné, co si pamatuji byla bolest způsobená jeho pěstí. Pak už jsem nic neviěla – necítila...